JÁ.

JÁ
B: Napiš mi kdo jsi a popiš se mi co nejupřímněji.
Já: Ok.

Kdo jsem? Jsem vězeň ve vlastním těle, v hlavě. A nemyslím to tak, jak to má většina, pohlavím jsem si zcela jistá. Žiju, nebo spíše přežívám. V hlavě mám spousty plánů, nápadů, ale už je nedokážu zrealizovat, teda, některé ano, ty ale nezávisí na ničem dalším, nebo jsou to spíš věci spontánní.  Neřekla bych, že jsem líná, ani pohodlná, ale mám v sobě blok, který mi brání v tom, dělat potřebné věci, jako je třeba učení, či zdokonalování se ve věcech, které mě baví a které dělám ráda. Tuhle vlastnost má podle mě dost lidí, v dnešní době se to nazývá PROKRASTINACE. Jsem tak trochu zvláštní člověk, nemám lidi ráda, ale nedokážu bez nich být, dokonce bych dokázala říct, že věc, která mě nejvíce děsí je právě samota, ale pokud bych si měla vybrat, jestli strávím zbytek života s někým, kdo umí jen lhát a přetvařovat se nebo být po zbytek svého života sama, vyberu si tu druhou možnost. Z mé největší obavy vyplývá také můj smysl života a tím je pro mě LÁSKA. Nedokážu si představit, že bych život prožila bez lásky. S tímto je spojena má další vlastnost a tou je, že se dokážu hodně rychle zamilovat, jakmile ke mně začne být někdo až moc milý, začínám se k němu nějakým způsobem vázat a to vážně není dobrá vlastnost. Taky jsem hodně žárlivá a nemusí se to nutně týkat žárlivosti ve vztahu, žárlím i na kamarády či kamarádky, hodně věcí si beru osobně, i když tak nejsou třeba myšlené, často ve věcech hledám hlubší význam. Jsem citlivá, možná až příliš, všímám si maličkostí, které spoustu lidí přehlíží. Ač zastávám názor, že by všichni měli být upřímní a neměli by se přetvařovat, v jistých situacích to jinak nejde. Nepříjemné věci dusím v sobě. Při smutných příležitostech v reálném životě nedokážu brečet u filmu je to ovšem naopak. Jsem starostlivá. A mám ve zvyku dělat první poslední pro lidi, kteří si to nezaslouží a ti toho pak jednoduše zneužívají. Co se týče mého vzhledu, nemůžu říct, že bych byla spokojená, mé sebevědomí mi to nedovolí. Říká se, že nejprve musí být člověk spokojený sám se sebou, aby s ním mohl být spokojený někdo druhý. Myslím, že tohle „pravidlo“ není až tak úplně přesné. Protože vím, že ať už se mnou jednou skončí kdokoliv, bude mít to co nikdo jiný na světě. Nevím, jestli se dá úplně přesně popsat ten pocit, ale asi bych řekla, že bych tomu druhému dala celou svoji duši, jen aby měl vše, po čem touží.

Jednou mi někdo řekl, že jsem jako skleníková kytička. Když vyjdu ven, nedopadne to dobře. (tento fakt jsem si přidala pro vysvětlení sama) A proto pod skleněnými tabulkami čekám na svého zahradníka.

Když se tak zamyslím, mohla bych se popsat vlastně ještě jednodušeji, jsem jako malý princ a jeho růže.