Až se nám jednou cesty zkříží…

Budu ti nosit snídani do postele, probouzet tě polibkem na víčka. Budu ležet ve vychladlých pomačkaných peřinách a vdechovat tvou vůni. S nedobytnou sklenicí budu obtěžovatsousedy, aby sis mohl dát marmeládu na palačinky nebo med do čaje.

Budu ti schovávat malá překvapení pod polštář nebo do kapsy kabátu, abys na ně náhodně přicházel. Budu o tobě psát básně a číst ti je před spaním.

 V létě si budeme dělat pikniky v parku, ležet v trávě a číst naše oblíbené knížky nebo sedět na terase s odpoledním šálkem kávy. Budeme spát venku a pozorovat noční oblohu. Budeme tvořit, kreslit, psát, zpívat a hrát a inspirovat se navzájem. Budeme ležet na zemi, poslouchat gramofon a nevnímat okolí. Budu ti sedat na klín a šeptat do ucha milá slova. Budu si s tebou proplétat ruce při jízdě vlakem, v obchodě i na ulici. Budu tě líbat doma pod peřinou i venku na náměstí. Budu tě hladit na zádech a schovávat ti ruce pod tričko.

 Zahřívat ti studená chodidla a masírovat nohy. Budeme se koupat ve vaně se spoustou pěny, tajně se za tebou budu vkrádat do koupelny a psát ti vzkazy na zamlžené zrcadlo. Budu tě opatrovat a starat se o tebe, když budeš nemocný. Budu tě milovat, něžně i vášnivě. Budu se s tebou smát a slíbávat ti slzy, když budeš smutný.

V zimě se budeme válet ve sněhu a večer pod teplou dekou sledovat filmy s hrnkem horké čokolády. Budeme spolu opravovat porouchané, vyměňovat pojistky a žárovky. Budu ti společníkem hovorným i mlčenlivým.

 Budu s tebou, i když budu zrovna fyzicky pryč. Budu ti oporou a pochopením. Budu ti vším a ty budeš vším mně.

Můžu věřit, že tam na mě někde čekáš, milý (ne)známá?

JÁ.

JÁ
B: Napiš mi kdo jsi a popiš se mi co nejupřímněji.
Já: Ok.

Kdo jsem? Jsem vězeň ve vlastním těle, v hlavě. A nemyslím to tak, jak to má většina, pohlavím jsem si zcela jistá. Žiju, nebo spíše přežívám. V hlavě mám spousty plánů, nápadů, ale už je nedokážu zrealizovat, teda, některé ano, ty ale nezávisí na ničem dalším, nebo jsou to spíš věci spontánní.  Neřekla bych, že jsem líná, ani pohodlná, ale mám v sobě blok, který mi brání v tom, dělat potřebné věci, jako je třeba učení, či zdokonalování se ve věcech, které mě baví a které dělám ráda. Tuhle vlastnost má podle mě dost lidí, v dnešní době se to nazývá PROKRASTINACE. Jsem tak trochu zvláštní člověk, nemám lidi ráda, ale nedokážu bez nich být, dokonce bych dokázala říct, že věc, která mě nejvíce děsí je právě samota, ale pokud bych si měla vybrat, jestli strávím zbytek života s někým, kdo umí jen lhát a přetvařovat se nebo být po zbytek svého života sama, vyberu si tu druhou možnost. Z mé největší obavy vyplývá také můj smysl života a tím je pro mě LÁSKA. Nedokážu si představit, že bych život prožila bez lásky. S tímto je spojena má další vlastnost a tou je, že se dokážu hodně rychle zamilovat, jakmile ke mně začne být někdo až moc milý, začínám se k němu nějakým způsobem vázat a to vážně není dobrá vlastnost. Taky jsem hodně žárlivá a nemusí se to nutně týkat žárlivosti ve vztahu, žárlím i na kamarády či kamarádky, hodně věcí si beru osobně, i když tak nejsou třeba myšlené, často ve věcech hledám hlubší význam. Jsem citlivá, možná až příliš, všímám si maličkostí, které spoustu lidí přehlíží. Ač zastávám názor, že by všichni měli být upřímní a neměli by se přetvařovat, v jistých situacích to jinak nejde. Nepříjemné věci dusím v sobě. Při smutných příležitostech v reálném životě nedokážu brečet u filmu je to ovšem naopak. Jsem starostlivá. A mám ve zvyku dělat první poslední pro lidi, kteří si to nezaslouží a ti toho pak jednoduše zneužívají. Co se týče mého vzhledu, nemůžu říct, že bych byla spokojená, mé sebevědomí mi to nedovolí. Říká se, že nejprve musí být člověk spokojený sám se sebou, aby s ním mohl být spokojený někdo druhý. Myslím, že tohle „pravidlo“ není až tak úplně přesné. Protože vím, že ať už se mnou jednou skončí kdokoliv, bude mít to co nikdo jiný na světě. Nevím, jestli se dá úplně přesně popsat ten pocit, ale asi bych řekla, že bych tomu druhému dala celou svoji duši, jen aby měl vše, po čem touží.

Jednou mi někdo řekl, že jsem jako skleníková kytička. Když vyjdu ven, nedopadne to dobře. (tento fakt jsem si přidala pro vysvětlení sama) A proto pod skleněnými tabulkami čekám na svého zahradníka.

Když se tak zamyslím, mohla bych se popsat vlastně ještě jednodušeji, jsem jako malý princ a jeho růže.

Please tell him...

'I love someone who no longer exists. I realize he might feel the same way. You can still find glimpse of him if you look hard enough. The scars on his knuckles and old polaroids. He’s drinking coffee til his body shakes and creating temporary masterpieces out of chalk. Old school rap in his head phones, he doesn’t care. Now appears a boy who makes himself into someone bigger with new shoes but he never walks anymore. Silly of me to mistake you for him it’s just… you have the same eyes. The ones who knew me so well. If you find him in your mirror please tell him I miss him.'

a poem about us.

So here is another poem that will end up crumpled at the bottom of my stomach. Filled with things I want to tell you just…

Not like this. I’m sick of writing in between the lines, you don’t have to seek it out but you do. I have to write it down cause it’s the only way I know how to move forwards.
If you wanted to know how I feel why not find your way to my new doorstep where I sleep alone now. I slept alone before but it never felt like I did cause I woke up with you.

I know when you read my words it probably makes your mouth taste bitter like drinking black coffee straight from the pot. I know when you take it all in you probably think I’m crazy cause you know I’m a little on edge always. You know this cause you were the one I called when I wanted to step in front of the train tracks and call it the end of my shift. I know cause you told me never to leave because you couldn’t bare to exist in this space without me and now you exist without me but you are all I think about and I can’t find a space to put it.

How can I put it places when it ends up on billboard projected at you like I’m trying to hurt you. I don’t wanna hurt you the way others have hurt me, the way it felt when I couldn’t speak with you for weeks but it was more like forever at least for me.

When I see a postcards and cry in the shower for 30 minutes saying stupid shit about us being birds and skyscrapers, how we’ve changed but we’re still stupid kids trying our bests. Fighters. You never saw me as weak just someone who was always trying their best to be better. We were always trying out best to be better.

I keep a polaroid of us in my wallet I only took it out for two weeks but it went right back to where it belongs. I know you believe in God and I believe in the universe but with you it’s not about fate, or destiny, or power. It’s just a bottom bunk or a cup of coffee or me telling you I love you like this instead of the way I want to because you deserve the label of BEST friend because you’re the best.

I texted you tonight to tell you I was the one who sent you roses on your birthday because I think you still love roses. Because regardless of your brand on sneakers or the way your hair falls I love the person you are in a way that isn’t nude photographs or a waiting game. Maybe not in a relationship way but in a way that means I have to keep writing poetry so you know way.

in which I use the keyboard instead of the weapon.

This a poem about survival. This is for all the half written suicide notes, the ones in my journals, the ones in my notes, the ones I wrote in my head. 

This is for all the cars I didn’t throw myself in front of. For the train tracks I didn’t stand on. All the ledges I didn’t jump off of. For those months when I couldn’t cry, so I just had to lie there on the floor and wish for the drought to end. This is for those few nights I’ve been held by another but mostly for the nights where I held myself.

 For when I stopped my own head from shaking. I stopped my own chest from heaving. My own lungs from hyperventilating. My own hands from strangling my neck. For all the times I didn’t say anything because I think I’ve had my words taken from me from too many people who tell me that I talk too much. That I’m too loud. That I am too needy. That I am too clingy. That I am too human. So I killed the human and became so empty I forgot how to do the most human things. 

Like eat and move and breathe and love. Love myself. This is for running away. For all those times I wanted to keep going until my body gave out. For running away from the four walls and bedroom ceiling. For all the people who tried and all the people who didn’t. For all the days I didn’t want to get up and go out. For the last day of my job when I almost did it. For the first night of summer camp when I almost did it. For the nights when I almost did it. But I didn’t. For the anxiety attacks that I started having again. For the dissociation that makes me doubt if I’m even really here. 

For all the times I didn’t want to be here. For the scars that have faded. For the relapses I didn’t want to go through. For the times I wanted to rip my skin, run myself through, and throw myself into walls. For the people who hurt me. For the people who abused me. For all the time I didn’t know I had been abused because no one tells you that it isn’t always bruising. It isn’t always visible. For all those times I had to save myself. For the days when someone else had to help. For when I said “I want to kill myself.” outloud for the first time and burst into tears.

For when I got too high and thought my face was melting off. For all the apologies I didn’t have to make. For all the apologies I wasted. For all the apologies that meant other things. For the healing. For the hoping. For the wishing. For the loving. For the nights I don’t wake up alone. For the people who love me. For the coffee in the morning. For the sunrise. When the drought ended and I could cry again. I could feel again. For the days I can’t feel but know I can and I will again. 

This is a poem about recovery.

pieces.

I’m trying to unlearn things they taught me. How the world tells us we need to figure out who we are but when you go through life there will be times you must uproot yourself from the stability you once knew. Sometimes someone does it for you and you get no say. Because you don’t just create yourself once, sometimes you have to go back to the drawing board and try to reconstruct all your edges into something new to survive. So I’m trying to reconfigure myself into someone I want to be but the old me’s keep pulling up old drafts or chapters I’ve tried to leave behind. 

How I can’t trust and when I do you’ll probably have to promise a million times even if you already told me. There is a misconnection between my ears and my common sense, someone stole it a long time ago and I looked as hard as I could but couldn’t find it. Please don’t get mad sometimes it’s hard to find the words. They taught me mine did not belong to me. They taught me words are dangerous and if you use the wrong ones everything will fall apart.

 So I learned which ones were safe to use like I’m sorry or I don’t know or I don’t care. Worst case scenario is the only one my eyes can see someone took a light and flashed it one too many times so I’ve lost sight of what it feels like to not panic when something is amiss. 

All these people sunk their fingers into my brain and tried to pull out the parts they liked so now I feel hollow. Now I feel static. Now I am trying to heal. I’m trying to find all these puzzle pieces people took and lost and my box is so empty. I don’t know where they went but I know that maybe I’ll never fully find them but I will try to make do with what I have. Filling the gaps with new found feelings and memories and people. I’m trying. I promise.

It gets easier every day to love my own being the way it deserves

The best day of my life was when I realized I wanted to love myself.  Because I will always be there even when others are not. I cannot leave myself. I cannot abandon my own structure or being for it is my vessel. It is never a waste of time or energy. I will never regret all the days I spent and continue to spend learning to love every inch of myself. 

When I crawl into bed at night I will always be there. Lovers, friends, people may come and go but I will always be there to hold myself while I cry. To bandage up the wounds. To scrub myself clean. To brush my own hair. To look in the mirror and tell myself I did my best and I do my best every day. ¨

When I realized if no one else can be there I can be there.  If you feel you deserve better than it’s time to be the better you deserve. So when your heartbreaks you know that you are still full and worthy of all of your own love. You are worthy of your own love.